Původně se většina pozemků na pravém břehu řeky Dřevnice, mezi železniční tratí a řekou Moravou, nazývala Bahňák. Našli bychom zde však i části s názvy Rybník, Menšov, Tlumačovský rybník nebo Horní les. V roce 1929 tyto pozemky odkoupil Tomáš Baťa, a právě v místě zvaném Rybník započala výstavba továren, protože samotný Bahňák, který ležel blíže řece Moravě, byl silně podmáčen.
V červnu roku 1933, necelý rok po smrti Tomáše Bati, zasedalo otrokovické obecní zastupitelstvo a jako poděkování Tomáši Baťovi, který malé zemědělské obci vdechnul život a který dokonce na její půdě zemřel, rozhodlo jednohlasně pro přejmenování celých Otrokovic na Baťov. Tehdejší starosta Josef Krčma tedy zaslal žádost na ministerstvo vnitra. Zajímavé je, že v té době stála pouze tzv. Stará kolonie a část továrních budov. Velká čtvrť západně od továrny se Společenským domem, školami a obchody byla zatím jen v představách. Zastupitelé ovšem asi tušili, že zanedlouho Baťovo město staré Otrokovice velikostí předběhne, což se za pár let opravdu stalo.
Ministerstvo žádost na podzim roku 1934 zamítlo s odůvodněním, že by změna názvu nebyla ve veřejném zájmu. Na Podkarpatské Rusi navíc ležela obec Baťovo, která byla také na železnici a tyto dva podobné názvy by se mohly plést. Starosta Krčma odmítal přistoupit i na různé kompromisy jako změnu názvu na Baťov u Zlína, nebo katastrálně oddělit firmou Baťa vybudovanou část a tu pojmenovat Baťov. Proběhlo dokonce vyjednávání s obcí Baťovo, která za přenechání názvu požadovala 100 000 tehdejších korun, ale k dohodě nedošlo.
V následujících letech byla žádost na ministerstvo zaslána ještě třikrát, až konečně v červnu roku 1939 byl název přijat, tedy už za protektorátu. Tehdejší vládě předsedal účastník domácího odboje generál Alois Eliáš a jedním ze členů vlády byl i starosta Zlína, jeden z ředitelů firmy Baťa a čestný občan Otrokovic Dominik Čipera. Je tedy možné, že mohl u tehdejšího ministra vnitra částečně intervenovat. Odpadl dokonce i jeden z hlavních argumentů ministerstva, protože obec Baťovo už neležela ve stejném státě. Aby se zachoval název Otrokovice, vznikla Otrokovická třída (dnešní Komenského), na které toto pojmenování najdeme na některých cedulkách s čísly popisnými dodnes.
Po válce, 18. května 1945, byl vydán výnos, kterým byly obnoveny všechny názvy obcí ČSR platné k 1. říjnu 1938. V tedejším Baťově to však nebrali v potaz, protože místní národní výbor o tom nebyl informován. Po změně nápisů na místním nádraží zpět na Otrokovice vyjádřil MNV nesouhlas, ale tehdejší ministerstvo vnitra řízené už komunistou Noskem odkázalo na výnos z roku 1945. MNV rozhodl, že název Baťov tedy ponese alespoň část města vybudovaná firmou Baťa, ale ani to netrvalo dlouho.
V následujících letech se všechny názvy spojené se jménem Baťa cíleně měnily. K 1. lednu 1949 se změnil název firmy Baťa n.p. na Svit n.p. a Otrokovice se staly součástí Gottwaldova, který vznikl sloučením Zlína s okolními obcemi. Ze Společenského domu byl sejmut neonový nápis Baťov a musel se přejmenovat i místní fotbalový klub SK Baťov na ZSJ Svit Otrokovice (později TJ Jiskra). Zajímavé je, že dokonce i Podkarpatská obec Baťovo, která se po válce stala součástí SSSR, byla v roce 1946 přejmenována na Vuzlove, přestože neměla s Baťou nic společného.
Po roce 1949 byl tehdejším režimem preferován dřívější název místa – Bahňák, který byl přidělen i místům, která se tak dříve nejmenovala. Po roce 1989 se Zlín navrátil ke svému jménu, ale v Otrokovicích jsme se návratu k předtotalitnímu pojmenování čtvrti nedočkali. Dnes naprostá většina občanů tento název používá, najdeme ho na sociálních sítích, v reklamách i v mapách.
Místo už dávno není bahnitou oblastí, ale krásným městem v zahradách, při jehož budování zde zemřel sám Tomáš Baťa.