Letos uplynulo 91 let od tragické nehody T. Bati, k níž došlo bohužel přímo na Baťově. „A tady, ano tady uprostřed louky, nedaleko věže papírny a hustého nízkého háje, leží zřícený třímotorový Junkers: tady je osudné místo, tragický průsečík matky země a rychlé, závratně stoupající dráhy jejího syna Tomáše Bati.“ Rozhodli jsme se připomenout toto výročí poutavou reportáží novináře Františka Kocourka, který navštívil Otrokovice a Zlín, aby popsal okolnosti nehody a také Baťův pohřeb. Čtivý text Vás vtáhne do děje.
Příjezd do Baťova kraje
Středa, den před pohřbem. Zlínský odpolední rychlík shromažďuje na Wilsonově nádraží a cestou smuteční hosty. Osobní přátele, oficiální delegáty, zvědavce, zaměstnance Baťových závodů, spěchající z dovolené do zlínského hnízda, zasaženého bleskem. Zítra je pohřeb, říkají na peroně v Praze, čtenáři novin ve vlaku, obyvatelé nádraží v Pardubicích, Chocni, Olomouci, Přerově. Tady se musí přesednout do osobního vlaku a ten veze skoro samé baťovce do Otrokovic, kde se přesedá podruhé.
Už dvě stanice před Otrokovicemi jsou okna vagonů obsazena. Teď už? Ještě ne, až za chvíli to uvidíte, po pravé straně: nejdřív první pozdrav Baťova království, veliké tovární budovy, rozeseté do širokých ploch zeleně. To jsou pily, papírny a koželužny, postupně nově zařizované, předvoj dalšího výboje Baťových závodů, hledajících – hlavně pro koželužny – vydatnější zdroje vody, než může dát Zlín. A tady, ano tady uprostřed louky, nedaleko věže papírny a hustého nízkého háje, leží zřícený třímotorový Junkers: tady je osudné místo, tragický průsečík matky země a rychlé, závratně stoupající dráhy jejího syna Tomáše Bati. Vlak vjíždí do otrokovického nádraží, k jehož kolejnicím přiléhá letiště. Pode dvěma vysokými stožáry letecké radiostanice stojí hangáry, dva velké a tři menší. Když se Baťa vracel se svým pilotem Broučkem z legendární cesty do Indie, byly všechny hangáry ozdobeny praporečky a na tom největším, prostředním, vlál červenomodrobílý prapor. Teď jsou střechy hangárů holé, jen na prostředním se do oblouku napíná prapor smuteční.
Nasedáme do osobního vlaku na trati, kterou koupil Baťa, a vyjíždíme ke Zlínu, kolem asfaltované silnice, kterou před čtyřiceti hodinami jel Baťa ve své černé limousině Ford ze Zlína na letiště, kde naposled startoval. První stanice: Malenovice a dál, trať stále podél silnice, tak nezvykle dokonalé vedle chalup a plotů českého venkova. Nad zvlněným krajem, nad lesními hřbety, nad sady a pruhy dozrávajícího obilí stojí obloha prudce zrůžovělá po západu slunce. Ale oči se obracejí k jinému zázraku, vytvořenému člověkem, jemuž jedeme na pohřeb. Objevuje se Zlín.
Nejdřív rozlehlá kolonie Letná, červené krychle, rozestavěné pod lesem, prodlouženém zahradami a trávníky standardních vil. Čela továrních traktů, také stejných rozměrů, s lampami zářícími v síti konstrukcí, pod tenkými stropy, nad stroji dosud v práci. Několik odlišných obrysů, skladiště hotové obuvi, první mrakodrap postavený ve Zlíně, o deseti patrech, dva masivy obchodních domů, kde dostanete všechno, nač si vzpomenete, a nade vším, jako chrám, proti večernímu nebi, nad Baťovým městem se zdvíhá nejnovější, také desetipatrový mrakodrap, hotel. Jeho železobetonová konstrukce je už dokončena, a jak tu stojí nahá, se štíhlými sloupy, přetnutými deseti rovinami pater, je krásnější ve své holé geometrii, než bude kdy potom, až tu postaví zdi a nasadí lidi. Na posledním patře, kde má být zahrada, zakotvil jako všude ve Zlíně – smuteční prapor.
Tak přikrčené, tak malé, tak pravdě nepodobné je zlínské nádražíčko, které Baťa převzal, ale neměl ještě kdy přestavět podle obrazu města svého. Vjíždí se do něho chodbou obrovských Baťových hesel, namalovaných černou barvou na bílé tovární zdi. Jako by je v nejbližší chvíli musily zalehnout všechny ty gigantické budovy, vyrostlé přímo nad kolejnicemi.
Večer v továrně
Přejete si taxi? Je jich tu slušná řada, mnohem víc, než u Denisova nádraží v Praze. Ne, k tovární bráně je z nádraží sotva dvěstěpadesát kroků a dál prozatím nechceme. Vedle široké brány je správní budova. V jejím rohu, vysunutém do volného přednádvoří a ulice, září pod zelenými čtyřmi písmeny, které přetrvají zlínské závody, Baťova hlavní prodejna obuvi. Máte dojem, že jste na Václavském náměstí před domem služby.
S přítelem, který našel přede dvěma roky v Baťovi svého šéfa, stojíme u brány zaujati spekulací, jak se dostat do továrny. Za několik minut zajíždí skoro k nám malá Tatra a vystupuje z ní asi čtyřicetiletý muž v plátěných kalhotách a v košili s vyhrnutými rukávy. Náhodou se zná s mým přítelem. Jmenuje se Hudeček a protože je to správce dílen a velký takto pán, procházíme tovární branou.
Otvírají se dveře místností, kde se dějí veliké věci. Hned vpravo u dveří rozlehlý pult centrálního ředitele Čipery, uprostřed standardního sálu, dlouhého 80 a širokého 20 metrů a neseného 26 sloupy. Tady je umístěna účtárna kont, zde oddělení, kde se nedělá nic jiného než kontrola, vedle ohrazená místnost a v ní slečna, která spojovala Tomáše Baťu a jeho spolupracovníky s celým světem a která neměla snad nikdy tolik práce, jako v posledních dvou dnech, kdy byla její telefonní centrála zároveň centrála továrních hodin zaplavena dotazy ze všech koutů světa. Za stolem centrálního ředitele je daňové oddělení, tam u toho bloku stolů sedí úředníci berní správy, pracující výhradně pro Baťu. Vedle Čiperova pultu jsou ve zdi dvoje bílé dveře s nápisy „Vstupte bez zaklepání“. To jsou vchody do Baťovy soukromé pracovny, kde přijímal jen některé návštěvy. Mezi oběma vchody vyvěšen „Program příští konference“, které se šéf už nezúčastní.
Sál pro konference, nejdůležitější instituci Baťových závodů, je o patro výš. Valnou jeho část zabírají etažéry o třech patrech. Na nich se pro šéfa připravila každý týden výstava ukázek týdenní výroby. Na nejnižším etažéru byly vystaveny ukázky veškeré obuvi vyrobené za poslední týden, na vyšším etažéru ukázky výroby obuvi ve výrobě ten týden, kdy se konference koná, a nad tím, na nejvyšším etažéru, ukázky obuvi navrhované k výrobě za 14 dní. Přímo nad ukázkami výroby připevněna tabulka, zaznamenávající výsledek za ten a ten týden v oddělení, které zde vystavenou obuv vyrobilo. Odvedeno párů… Výsledek v Kč… Průměr mzdy u dělníků… Účast vedoucích. Vedle toho grafické znázornění výroby odvedené obuvi. Červeně je zakreslen předpoklad výroby, černě skutečnost. Červené sloupečky někdy nedosaženy, jindy přesaženy černými sloupečky.
„Tak měl šéf při každé konferenci přehled všeho, co se dělá, jak se dělá a jak která dílna se činí. Tady,“ ukazuje pan Hudeček na stoly, táhnoucí se středem sálu mezi etažéry, „docházelo za přítomnosti šéfa k debatám a bitvám.“
Za Baťovým stolem.
A kde vlastně úřadoval pan Baťa?
„Dovedu vás tam,“ řekl pan Hudeček. „To musíme jít do druhé budovy. Ale netřeba jít dolů, půjdeme přes visutý most. Nebyl tady, až jednou pan šéf povídá: Děti, jsme my to ale; obcházíme to a zatím si tady můžeme udělat most. A druhý den už jsme po něm chodili.“
Z druhého patra správní budovy přecházíme visutým mostem do druhého patra vedlejší budovy, kde je umístěno exportní oddělení. „Tady většinou úřadoval,“ říká průvodce. „Zajímal se teď jen o export, protože ten nás tlačil. A byl jen zde. Byl vždycky tam, kde ho bylo nejvíc třeba. Když nebylo v pořádku skladiště, úřadoval tam a nehnul se odtud, dokud to ve skladištích neklapalo. Tady se diriguje export do celého světa. Kde pan šéf úřadoval? Tam u toho stolu.“
Blízko dveří, pod zavěšenou tabulkou „Ředitelna“, jsou postaveny do tvaru písmene „U“ tři stoly. Na prostředním stojí státní telefon, odkud mluvil „neznámý diktátor“ z Československa se světem, jehož nejdokonalejší a nejpodrobnější mapy jsou tu rozvěšeny na bocích regálů po celé místnosti. Vedle telefonního přístroje je pijáková kolíbka a na druhém stole telefonní seznam. Nic víc kromě těchto tří předmětů na těch třech stolech. Byly jeho věci už odneseny?
„Nikdy tam nic jiného neměl. Když mu někdo něco chtěl, přinesl si papíry sám. Pan šéf u sebe nosil jen blok Standard. Do něho psal cestou, nebo kde ho co napadlo, poznámky. Takový blok musil mít každý jeho vedoucí. Často je kontroloval, mě onehdy zastavil, abych prý mu ukázal svůj blok. Prohlédne ho a povídá: Pane Hudečku, máte tam už týden staré věci, to by tam už nemělo být!“.
Za tímto stolem, v kovovém křesle vlastní výroby s opěradlem, jak je znáte ze všech jeho prodejen, sedával tedy Tomáš Baťa. Po levici mu seděla jeho písařka, stenografka a sekretářka slečna Zaorálková, která ví o způsobu šéfova života nejvíc, protože mu byla stále v patách. Odtud dirigoval vítěznou opravdu mezinárodní ofensivu české boty.
„Když přišlo k panu šéfovi víc lidí najednou, dal si židli na stůl, sedal si na ni a tak k nim mluvil, aby ho všichni viděli a slyšeli,“ říká pan Hudeček. A na otázku, jak dlouho šéf u tohoto stolu pracoval, odpovídá: „,Někdy do jedenácti, někdy do dvou v noci, někdy do rána, zkrátka jak bylo třeba. To se pracovalo bez hodin. Teprve když pan šéf s vedoucími exportního nebo výrobního oddělení něco rozhodl, teprve až se na něčem ustálili, šli domů.“
V exportním oddělení i teď klepou psací a počítací stroje, mladí muži jsou schýleni nad akty, roztříděnými podle zemí. U velkého pultu právě proti šéfovu stolu se zahálejícím telefonem se sešla skupina pohlavárů exportního a zásobovacího oddělení a radí se, jako kdyby se šéf měl za chvíli vrátit, aby posoudil jejich návrhy. Kolem map, na nichž barevně podtržená jména míst hovoří jasnou řečí o hustotě světové sítě Baťových prodejen, dojdete k velkým tabulím, na nichž je týdenní rozvrh „Odesílání výkazů“ prodeje ve světě. Odtud se dočtete, že například v úterý se šéf mohl podívat, jaký byl za poslední týden obrat v Jugoslavii, Belgii, Luxemburku. V pátek musily být předloženy výkazy z Německa, Polska, Gibraltaru, Švýcar, Senegalu, Nigerie, Kamerunu, Gold Goostu. A tak dále, obrazy z imperia, nad nímž slunce skutečně nezapadá.
Tři minuty u jednoho z generálního štábu.
S tím byste měl mluvit, řekli mi. Jmenuje se Mlýnek a je to šéf zásobovacího oddělení. Takové hlavní kolečko závodů: on předpisuje druhy, které se mají vyrábět, on se stará, aby prodejny měly standard, aby jim nic nescházelo, aby mohly bezvadně obchodovat, aby sklady byly úplné. To je člověk, který se musí postarat, aby se přestal vyrábět druh, který se přestane prodávat, a aby se hned začal dělat druh pro tu dobu vhodný.
Dobrá, chtěl bych mluvit s panem Mlýnkem. Je třeba hledat ho zdviží i pěšky po všech čertech, ale přece ho chytnu. Stojí nad stolem s hromadou modrých obálek, s vyhrnutými rukávy, dívá se na mě s nedůvěrou; povídá: „Chceme udržet to, čemu nás šéf naučil.“
Co je v těch obálkách?
„Objednávky z Prahy. Máme zítra pohřeb, a chceme, aby byly všechny naše prodejny bez opoždění obslouženy. Ještě dnes v noci budeme expedovat.“ Řekl byste mi, pane Mlýnku, kolik je vám let?“
„Třicet.“
Stiskl jsem mu ruku a nechal ho s jeho modrými obálkami, plnými tisíci čísly psaných tužkou v různých rubrikách. Dověděl jsem se později, že toto odpovědné místo zastává čtyři léta. Stal se tedy jedním z hlavních Baťových spolupracovníků, když mu bylo dvacet šest let.
Vzpomněl jsem si s úsměvem především na naše ministerstva a jiné státní úřady a podniky. Jen si představte tu hrůzu: šestadvacetiletý člověk na příklad odborovým přednostou!
Dva principy: v jednom, pro který se nemůžeme dostat vpřed, je kult pokročilého věku, předepsaného postupu z hodnostní třídy do hodnostní třídy, hezky podle pragmatiky, třebas bez schopností, bez jakéhokoliv úspěchu, setrvačně, mechanicky, zajištěně, proti všem pravidlům zdravého rozumu. V tom druhém, zlínském, kult mládí, schopnosti, dobrých výsledků, úspěchu, samostatnosti, iniciativy, ve státních úřa dech i v jiných místech soustavně ubíjené.
Procházka třídou A.
Na hlavní třídě továren, A, vedoucí od hlavní brány do délky asi tří kilometrů a protínané příčnými ulicemi č. 1, 2, 3…, je ve středu 13. července před desátou hodinou večer ruch, ale netovární. Zajíždějí sem auta s nezvyklým nákladem prken a latí, skládají je tady, na hlavní třídě. Deset dělníků začalo kopat po obou stranách třídy jámy do betonových chodníků, aby zapustili stožáry pro smuteční prapory. Asi ve třetí budově od brány, standardní tovární budově, je už tma, jen dole za skleněnou stěnou září světlo. Je to obdélníková místnost, přechodné sídlo správce budovy. Na stěně Baťův portret přeťatý flórem a pod ním čerstvě zhotovená tabulka s jeho jménem a letopočtem, který uzavírá kruh života: 1876-1932. Ano, to bylo roku třicátého druhého, dvanáctého července před šestou hodinou ráno, bude se říkat. Pod portretem stoly a nad nimi sedí a stojí nachýleni chlapci. V rukou tužky a pera, zadívaní do papírů, u diagramů, za psacím strojem. Kdo jsou ti chlapci a co tu dělají tak pozdě? Představuji vám záruku dobré budoucnosti zlínských závodů, šéfovu naději a pýchu, Baťovy „mladé muže“, členy internátů, jejichž okna hoří do noci z paláců nedaleko tovární brány, nad Masarykovou školou, a obchodními domy. Ačkoliv je jim teprve deset, dvanáct, čtrnáct let, zaučují se prakticky do vedení závodů. Za dohledu a rady správce pracují na písemnostech dílen, teď na příklad vypočítávají výplatu, povolenou mzdu, účast na zisku. Osm, deset takových chlapců najdete standardně v každé standardní správcovně, půjdete-li dál podél továrních budov: kolos už třeba spí, ale dole ve správcově místnosti se svítí a mladí muži pracují.
Nad vámi ke hvězdám vybíhá mrakodrap skladu hotové obuvi. Od hvězd tiše k vám od desátého patra sjíždí veliká, osvětlená zdviž, a jiná, stejně veliká se vznáší vzhůru. Ta jede pro náklad, ta druhá ho přináší. A dělníci skládají krabice do velikých krychlí, krabice, v nichž jde Baťova obuv do celého světa. Zakrátko se blíží dvě veliké, teď ještě přimhouřené oči největšího nákladního auta viděného v ČSR, Büssingu. U hromady se zastavuje motorový vůz 280 HP, do něhož se vejde náklad dvou železničních vagonů. Do vlečňáku za ním připojeného se vejde jeden vagon. A tak, až naloží a vyjede z brány tovární, budou na cestě do světa tři železniční vagony obuvi za jediným volantem. Řada Büssingů, řada jiných aut stojí opodál skladiště, ještě dnes v noci vyjedou s nákladem do Prahy, do Vídně, do Hamburku.
Do hučení motorů v jiné budově praská drobnými výbuchy vzduch při válcování gumy, v koželužně přejíždějí pod mocným tlakem válce přes kůže na kovovém podkladě, dirigovány nohou dělníka. Nad třídami a ulicemi továrny se táhnou ochranné sítě pod lanovými drahami. Nic se nepřeváží ulicemi, všechny budovy jsou spojeny lanovkou, jejíž vozíčky jezdí vysoko nad hlavami chodců. Jenom těžké zboží, guma, stroje nebo zásoby kůže jezdí po kolejnicích, posunovány dvěma vlastními lokomotivami. „Toto zde je čtverka, moje budova,“ říká pan Hudeček.
„Kolik máte platu?“
„Mám nejvyšší týdenní plat, dosažitelný v našich závodech. Pět set korun. Pan šéf nemá ani o korunu víc. Ale vedle toho mám jako každý u Bati podíl na zisku. To si ukládám na konto. Kolik si dávám měsíčně na konto? Někdy deset tisíc, někdy míň a někdy víc.“
A kolik si vydělají dělníci ve vaší čtyrce?
„Až 1000 korun týdně za 9 hodin denní práce. Ale když chce, může vydělat víc, to záleží jen na něm.“
V Batově krychli.
Tatra pana Hudečka vyjíždí z tovární brány, kolem budovy Baťova poštovního a telegrafického úřadu a kolem Baťovy celnice. Po levé straně park se zámkem, který Baťa koupil a daroval městu i se sadem, v němž zřídil malou zoologickou zahradu. Neboť, proč by obyvatel Zlína a věrný baťovec nemohl vidět na vlastní oči a přímo ve Zlíně skutečného velblouda nebo lva? Je to přece tak jednoduché! V zámku je teď restaurace, kavárna a klubovny, kde možno přespat. Kolem prodejny ASO a obchodů se smutečními výklady na náměstí, obyčejné maloměstské náměstí s baťovsky rozsáhlou budovou, ale nestylovou a několika domy, z nichž je vidět, že by bylo zlínské náměstí za dalšího starostování Baťova vypadalo docela jinak. Po asfaltované silnici vjíždí auto mezi zdi červených krychlí, do jednoho z městeček rodinných domků. Před jedním z nich zastavujeme.
A obyvatel krychle, v níž bydlí obyčejně dvě rodiny v samostatných bytech, vypráví: „Jednou sem pan šéf přijel, podíval se po bytě a povídá: To jste do toho ale musili dát pěkné peníze! Byla u nás švadlena, šel k ní, podal jí ruku a představil se jí: Jsem Tomáš Baťa, povídá. Zastyděli jsme se s ženou, že jsme mu ji sami nepředstavili. Ale koho to napadlo? A zase, když šel pryč, poroučel se mé ženě i švadleně, no říkám vám, velký demokrat a při tom úplný anglický lord, aristokrat každým coulem.“
Elektrická lampa osvětluje za oknem stromky, vchází sem s polí a lesů lahodný vzduch. Dýcháme v blahobytné pohodě, žijeme kus zlínské idyly po práci, v účelně a mile řešeném seriovém interieuru, v hovoru o mrtvém šéfovi, v hovoru nenovinářském.
Jitro ve standardním ráji.
Čtvrtek dne 14. července, den pohřbu. Od svítání jasný, barevný, krásný den s ranci bělostných mraků na modré obloze, přikrývající půvabný kraj. Červené krychle svítí v zeleni, nahé děti běhají v zahradách, oddělených jen betonovým chodníčkem. Jistě nejsou samí hodní Fridolínové ve Zlíně, ale je krásné, že mezi nimi není ani jeden plot. Otvírá se třetí den po pádu Tomáše Bati, jemuž tu nikdo neřekne jinak, než „pan šéf“. Hospodyně otevírají dveře a tančí kolem svých domků, mužů a dětí ranní pantomimu se džbery, umyvadly, nádobím. U asfaltové silnice na pokraji kolonie se sešly čtyři, podaly si ruce a začínají rozhovor na rozhraní svých standardních královstvíček. Jsou už teď svátečně přioděny, ve vyčištěných botách, hedvábných punčochách.
„Kdepak dřív, jak se dělaly boty, to by se dnes neprodal ani jeden pár,“ říká jedna z nich těm ostatním, také Baťovým dělnicím.
„A to jsme dělali tehdy do deseti, jedenácti hodin večer!“ přizvukuje druhá, vzpomínajíc starých časů, kdy začínali s Baťou dílo ve velkých rysech.
Pan šéf by byl spokojen, kdyby je viděl, s jejich dětmi a zahrádkami v slunečních barvách svého pohřebního dne. Lesklou silnicí jezdí auta, autíčka a motocykly, a ti, kdo v nich sedí, jsou samí obuvníci, at se podíváte na kteréhokoliv chcete. Jejich jsou vozidla, jejich silnice, jejich jsou vily a zahrady. Začínají se scházet a sjíždět smuteční hosté, všechny cesty dnes vedou do Zlína.
Potkáváme dělnici. Osm let pracovala v továrně, potom se vdala za dělníka v továrně. Dává se s námi do hovoru, bez nejmenšího tušení, že jsem od péra.
„No tož, bude to čím dál horší,“ říká. A když jí přítel namítá, že se třeba nic nezhorší, odpovídá, s pláčem stále víc na krajíčku: „Tož nemusí to být nejhorší, ale takové, jako za pana šéfa to nebude nikdy. Protože kdo by se obětoval pro práci tak jako on? Ti ostatní kolem něho pracují pro zisk, on pracoval jen pro náš zisk, pracoval, aby ostatním opatřil práci. Kdopak to všechno tady udělal? Když jsem sem přišla před dvanácti lety, nebylo tady docela nic.“
Je to první člověk ve Zlíně, kterého vidím plakat. Pláče tak s přestávkami od úterního rána a bude možná nedlouho po pohřbu plakat ještě víc. Protože to, co nám říká dál, by se mohlo vyplnit.
„Když se muž ožení, musí se starat o práci, to se rozumí, ale kdo teď opatří mužovi práci? – To já jsem viděla kolikrát v továrně věci, o kterých pan šéf nevěděl. Ale když se to dověděl, vyházel pár chlapů, tedy vedoucích a bylo nám zas dobře. Co teď, když on není, kdo se nás zastane, jak to bude vypadat, když nebude nikdo nad nimi? Budou si dělat, co se jim zlíbí. Ó jé, to já si už dovedu představit.“ Loučí se s námi. Musil jsem na její slova a pláč silně myslit, když jsem téhož odpoledne čet! Baťovu závěť:
„První podmínkou prospívání našeho závodu jest, abyste se nedomnívali, že závod jest jen Váš, jen pro Vás… V rozvoji našeho závodu jsme spatřovali rozvoj a zajištění blahobytu celého našeho kraje. Byla to touha tvořit, poskytnouti stále a stále většímu množství lidu účasti na výhodách, které náš závod jak zaměstnancům, tak zákazníkům poskytoval. Pokud budete této veliké idei sloužit, potud budete ve shodě se zákony přírodními, i lidskými. Jakmile ale budete každý pamatovat na sebe, jakmile přestanete sloužiti svým závodem všeobecnu, stanete se zbytečnými a padnete neodvratně.“
V nejnovějším oddělení Baťovy nemocnice.
Na kraji zahradního města, mezi poli, pod hřebeny lesů, které sestupují nízko k jejím pavilonům, je umístěna Baťova nemocnice. Je to poslední tři dny střed Zlína, protože tam, v pavilonu pitevním, leží v rakvi jeho srdce, leží tělo Tomáše Bati.
Přízemní pavilony nemocných seřazeny podél dvou betonových chodníků, mezi nimiž je veliká volná prostora, vyplněná jen zelení a květinami, stejně jako prostora mezi jednotlivými pavilony, do nichž se vjíždí ambulantními vozíky přímo s chodníků. Sedmnáct lékařů, kteří si dávají u nemocničních hodin propichovat své lístky jak dělníci v továrně. Stav nemocných 146, jinak víc, těsně kolem dvou set. Je po dovolených. V hlavní budově, kde jsou i operační sály, navštěvujeme nejmladší oddělení Baťovy nemocnice, oddělení stomatologické, zubolékařské.
Jeho šéf je také mladý člověk, 32letý doktor Bartoš. „Když Baťa hledal někoho pro vedení zubolékařského oddělení, jel jsem se představit sem, do Zlína. Dobrá, zkusíme to s vámi, bylo mi řečeno. Půl roku nebudete mít podíl na zisku, budete dostávat jen plat. Potom uvidíme. Ptal jsem se, kde je oddělení. Zavedeme vás tam, řekli mi. Přišli jsme do místností, kde byly holé zdi, holé stropy a rozkopaná po dlaha. Zůstal jsem překvapen stát. To si musíte sám všechno zařídit, řekli mi a nechali mě v zamyšlení nad rozkopanou podlahou. To víte, nebyl jsem na takový styl z naší kliniky zvyklý. Ale dal jsem se do toho a jak vidíte, povedlo se mi to. Nejdříve jsem měl jenom jedno křeslo, to nejlepší, které existuje, americký výrobek, montovaný v Berlíně, poháněné elektricky a stlačeným vzduchem, sedněte si do něho, hned vám ukážu, co tady všechno je a jak se s tím pracuje. Stálo padesát tři tisíc. Pacientů začalo přibývat, musil jsem přibrat síly a koupil jsem další dvě křesla, to už jsem ale zajel do Berlína a tam jsem na ceně každého usmlouval šest tisíc. To se panu šéfovi náramně zamlouvalo. A na podzim co nevidět budu přikupovat další dvě, oddělení se rozšíří o dvě místnosti. Máme svou zubotechnickou dílnu s nejmodernějšími přístroji, půjdeme se tam podívat, ale než vstanete z tohoto křesla, musím vám říci, že v něm seděl několikrát pan šéf a že to byl ideální pacient. Jednou bylo třeba vytrhnout mu zub. Ptal se, neškodí-li injekce, umrtvování bolesti že je něco proti přírodě. Když je přirozené, aby něco bolelo, je přece správné, když to bolí. Řekl jsem mu, že asi tak u tří procent lidí může mít injekce škodlivé následky, otok nebo dodatečnou bolest. Přemýšlí chvíli a potom povídá:
„To já bych mohl patřit do těch tří procent a nemohu si dovolit, abych byl třeba oteklý, když sem za mnou někdo přijede. Vytrhněte mi ho bez injekce.“ Vytáhl jsem mu ho ve dvou vteřinách. ,,Vidíte,“ řekl mi, „bylo to dřív, než by řekl „vepř“ (ne švec, pozn. pisatele). Když jsme ho prosili, aby nám napsal něco do naší knihy pacientů, napsal tam: „Zuby se mají tahat s bolestí. Tomáš Baťa.“ Po prohlídce technické laboratoře, kde se pod prudkým plamenem nahřávala zlatá korunka, jdeme do zubního oddělení dětí, které tu mají své stolky, lavice, pohádkové obrázky na zdi a houpací koně na balkoně, odkud je vidět celou nemocnici.
Hovor s s primářem Albertem.
Ředitel nemocnice, primář Albert, mě zavádí do vzorné posluchárny ortopedického oddělení. Ušlechtilá tvář lékaře s prošedivělými vlasy zůstala na pozadí školní tabule, vyrovnané a pronikavé oči zkoumají tvář zpovědníka nad novinářským blokem.
„Nejraději bych zdůraznil lidskou stránku našeho šéfa. Dalo by se to říci jediným slovem: hrdina. Ve všem. A jako každý heros měl v sobě cosi dětského, naivní duši. Šel svou fantasií tolik dopředu a ničeho se nebál. Tomáš Baťa byl neobyčejný ctitel přírodních zákonů, na příklad gravitace, myšlenky o ní mu šly stále hlavou. Člověk, který dal všechno na stroje. Ale bránil se tomu, jakmile měl stroj nahrazovat přírodní, živelnou sílu. Když se mu však něco mělo dělat plausible, například nějaká funkce v lidském těle, převáděl si tuto funkci vždycky na stroj, tady se uplatňovalo jeho strojařské myšlení. Jako geniální člověk a selfmademan měl vrozenou nedůvěru k akademismu. To je zdravý korektiv scholastické výchovy. Ale když se přesvědčil, že cesta na příklad lékařského myšlení je správná a že má výsledky, zvláště však když poznal, že upřímně přiznává své nedostatky, jeho důvěra byla neomezená. V poměru k lékařům byl jeden z mála těch, kteří absolutně pochopili a uznali ducha preventivního lékařství. Nemůžeme to dnes ani dost zdůrazňovat. V organisaci medicinské práce mu bylo snadno učinit pochopitelným, že diagnostický lékařský výkon, léčebný výkon a v konečném cíli preventivní výkon lze uskutečnit jen kolektivní prací. Jsme v medicině na přelomu: vidíme stále zřetelněji, že materie lékařského vědění, t. j. vice versa specialisace, jednak technika diagnosy i léčby s použitím speciálních přístrojů a hlavně metod biochemických je tak obsáhlá, že už nemůže být duševním majetkem jednotlivce, že nemůže být jedincem obsáhnuta.“
„Baťa jako pacient dobře rozpoznal tyto nutnosti a ochot ně ze sebe vždy učinil předmět kolektivního posuzování a spolupráce lékařů v léčení. Při tom zdůrazňoval v duchu anglosaské mentality touhu pacienta po bezvadné službě ošetřovatelské, již vysoko cenil. Cítil ve výkonu ošetřovatelky jeden z nejmohutnějších prostředků, jimiž lékař vládne k dokonalé službě nemocnému. Měl jsem s ním dlouhé debaty o té věci. Nejednou experimentoval v tom smyslu, že se dal ošetřit od lékaře a druhý den si dal totéž udělat od ošetřovatelky. Když zjistil, že to ošetřovatelka provedla lépe nebo mnohem lépe, říkával: lékař to sice nemusí sám dělat, ale musí nařizovat a když něco musím nařizovat, musím to dokonale umět. Kladl neobyčejný důraz na obor, pro nějž vlastně razil výraz, „dentikuru“, pedikuru a když měl náhodou čas, a ošetřovatelky mu udělaly ne tu voňavkovou, ale tu potřebnou manikuru a pedikuru a dr. Bartoš mu ošetřil zuby, přímo si odd choval rozkoší, vyžíval odpočinek a ošetření plně, jako dítě, ano, nikdo neměl tak rád život, nikdo mu nebyl tak vděčný.“ Na otázku po katastrofě odpovídá primář Albert, který nedávno Baťu operoval:
„Přišel jsem k letadlu asi čtyřicet minut po katastrofě. Bezprostřední dojem velké devastace, smrt nám vysvětlila pitva. Musila nastat ve zlomku vteřiny u obou současně, u šéfa zlomením prvních dvou krčních obratlů a prodloužené míchy. Ale i všechna ostatní zranění byla smrtelná.“
Pověsti rozšířené novinami o tom, že měl jen nepatrnou ranku na rtu, byly nepravdivé. Šéf měl zlomené ruce, zlomené nohy, i srdce měl probodené žebrem.
„Stav nemocnice? Ústav je jako všechny jeho podniky hospodářsky plně zajištěn, nemá závazky. V Baťově Pomocném Fondu má dostatečné reservy k dalšímu rozvoji. V provozu je nemocnice úplně hospodářsky soběstačná, nepoužila a nepoužije nikdy nějaké subvence nebo podpory z veřejných fondů.“
Po tomto prohlášení, které se bude zdát vyznavačům našich politických stran zajisté perversním, říká primář:„,A teď vás zavedu k Tomáši Batovi.“
U Tomáše Bati.
V zahradním nádvoří nemocnice přecházejí pacienti. Jdeme s primářem horkým chodníkem až k poslednímu pavilonu, „teoretickému“, jak říká dr. Albert, protože to není jen pitevna. V rohu pozemku, pod zeleným příkrovem rázně stoupajícího terénu stojí pavilon, na přízemních dveřích nápis „Manipulace sklep“. Zřízenec otevírá, vcházíme chodbou, nové uzamčené dveře a za nimi uměle chlazená místnost se dvěma rakvemi.
V jedné, v rohu, pod skleněným víkem leží mohutný pilot Brouček, s tváří prohlédající mezi květinami. O něco dál, uprostřed místnosti také pod skleněným víkem leží Tomáš Baťa, ve smokingu, s černým motýlkem pod žlutou tváří, upravenou s velkým lékařským úsilím pro pohledy pozůstalých. Čelo a vrchní partie hlavy zachovala ještě původní rysy, spodní část je již deformována, tváře se rozbíhají do šířky, místo aby se sbíhaly k bradě. Zavřené oči, zavřené rty, na prsou sepjaté ruce, tak tu odpočívá po celoživotním spěchu, po stupňovaném tempu, které ho zabilo. Tvé srdce se zastavilo, Tomáši Baťo, a tím se zastavilo Srdce tvého Zlína, toho města, kterému jsi dal nejenom hmotu a obrysy, ale i ducha. Zlín a celé tvé dílo žilo tebou, tebou dýchalo a rostlo, z tebe vycházelo a v tobě se nacházelo. Ano, zabezpečil jsi své továrny, zbavil jsi své město dluhů, dal jsi pevné základy další práci a prosperitě. Ale nejsou dva stvořitelé. A nebudeš mít nástupce, třebas se jmenoval Baťa a třeba byl z tvé krve. Ano, půjde to, proč by ne, když jsi myslil i na budoucnost, ale budou to jen dobré továrny na boty, nebudou to už nikdy Baťovy závody a to byl daleko širší a hlubší pojem, než fabrika, všude, kam jsem se ve Zlíně podíval, jsem našel stopy toho, stopy, které zavěje čas a budou zapomenuty, i když na tebe nikdy nikdo nezapomene. Už teď – a ještě jsi tu a ani tě ještě nedali do země – se objevují zakříknutí dosud lidé, nad nimiž jsi ty uměl vítězit, ale proti nimž nesmějí být slabí tvoji následovníci. Ve slavnostní náladě pohřbu se chovají ještě opatrně, ale myslí již na své osobní zájmy, které za tvého života nemohly hlodat hradbu tvého díla. Ze široka zdaleka se soustřeďují v dnešní den myšlenkami k této rakvi, v níž ležíš, bezbranný hrdina, tak, jak jsi padl. Vedle pozdravů bolesti, obdivného vzpomínání a úcty se tlačí k tvé rakvi i tví nepřátelé, nejenom obchodní, ale nepřátelé všeho, co je neobvyklé, nadprůměrné, veliké, jedinečné. Závistníci, řemeslníci a řemeslníčci zničení tvým rozmachem, konkurenti, noví ctižádostivci, jimž se tvým pádem dostalo nečekaně nového místa na slunci spekulace, a nedozírná spousta těch, kteří umějí v životě jediné dobře: pochybovat o práci, s kterou se jiní perou a kritisovat s výšin své plané ješitnosti. I nad tvou rakví a nad tvým hrobem budou dnes někteří z nich oficielně mluvit. Ale to je běh lidských věcí a tys to věděl lépe, než kdokoliv jiný, protože tvůj život byl boj s lidmi na nejširší frontě, jakou si pro smrtelníka dovedu představit. Když jsem poznal několik lidí, kterým jsi projevil důvěru a v kterých zůstalo kus z tebe, lituji, že jsem tě nepotkal dříve, že se to stalo až tady, na neodvolatelném konci tvé dráhy.
Ze zákulisí zlínské katastrofy.
Rozbitý třímotorový Junkers vypráví o strašlivém nárazu. Měřicí přístroje částečně zachycují konečnou situaci, ale bylo to jistě ještě horší v poslední vteřině, než stačily zaznamenat: na hodinách je za 4 minuty 6 hodin. Výškoměr ukazuje 340. Rychloměr: 125 km v hodině. Podle toho, co zjistila vyšetřující komise z ministerstva veřejných prací, a podle toho, o čem její zpráva nemluví, je jisto, že pilot ztratil orientaci v mlze a aniž o něco zavadil velikou rychlostí naletěl přímo do země. Je známo, že pilot varoval svého šéfa před startem za takových podmínek, ale šéf kategoricky nařídil start. Připomeňme, že je to třetí těžká havarie u Baťů za poslední tři měsíce. Jednu odnesl životem šéf reklamního od dělení, Hustoles, i pilot, který ho naučil létat. Druhá na samém prahu července mohla skončit tragicky, ale na štěstí ji odneslo jen letadlo, třímotorový Fokker. Ze sedmi pasažérů, vesměs leteckých odborníků a techniků, odskákal havarii jen jeden pilot těžkým zraněním ve tváři – utržený nos od kořene. Letadlo, ačkoliv spadlo z nepatrné výšky, úplně zničeno. O třetí katastrofě netřeba psát. To se nedá vysvětlit náhodou. Ze čtrnácti letadel, které měly Baťovy podniky, jsou v dnešní době až na čtyři všechny rozbity nebo vyřaděny. Jedno z nich nepatří Baťovým závodům. Tomáš Baťa se stal obětí svého tempa, jímž vítězil, své tvrdé hlavy, špatných atmosférických podmínek a možná okamžitou indisposicí svého vždy nejvýš svědomitého pilota Broučka. Ale ti ostatní a všechna ta letadla jsou obětí nebaťovského režimu v závodním letectví, o němž mluví jen částečně zpráva vyšetřovací komise a který bude teď jistě radikálně po baťovsku přebudován.
Nebaťovský pohřeb.
Město dobrých bot připravilo svému stvořiteli velkorysý pohřeb, z něhož bylo možno akceptovat jen první část: verhaerenovskou inscenaci v továrním nádvoří, pod komíny, lanovými drahami, dráty elektrického vedení, potom rozloučení sirény s šéfem, když naposled opouštěl tovární bránu, ale dost. Všechno ostatní bylo staromódně, nemožně natahováno: řeči, zastávky, cesta, řeči u radnice, řeči v kostele a potom, po úmorném průvodě na vzdálený hřbitov nové řeči a nové zpěvy a hudba. Také pokud jde o trvání, byl to bohužel re kordní pohřeb: od půl třetí do půl deváté hodiny večerní. Smrt je pro nejbližší dost velká rána, aby musila být ještě nastavována a zvětšována přežilým ceremonielem, vláčením pozůstalých a příbuzných několikahodinovou křížovou cestou, měřící asi 7 kilometrů. Když docházela matka pilota Broučka ke hřbitovu, musili ji už skoro nést. Komu záleží na dodržování těchto nesmyslných a trýznivých formalit? Doufáme, že nikomu. Je to tedy jen neobratná organisace. Čekali jsme tři hodiny u dvou čerstvých otevřených hrobů na lesním hřbitově, kde si Tomáš Baťa přál být pohřben. Když konečně průvod přicházel, dopaloval se jeden starý lesník na to, jak to dlouho trvá a řekl větu, která skvěle vystihuje situaci:
„Je to první věc, kterou dělají bez Bati a už je to vidět.“ A jiní to doplňovali: To kdyby tak viděl Baťa, ten by na dával, ten by se dopaloval nad takovými ceremoniemi. Kde pak, on nemiloval tolik řečí a nikde nic.
Světící biskup olomoucký dr. Stavěl by jistě byl dostal pětku, kdyby byli slyšeli rozhlasem v Římě jeho projev nad Baťovým hrobem. Když je člověk biskupem a má nárok na název inteligenta, nesmí se dopustit takové chyby, jako byla jeho nechutná propagace církve a pánaboha římsko-katolického. Když už se při takové choulostivé příležitosti něčeho podobného odvážím, musím to udělat chytře. Nad Baťovým hrobem jeho slova, pronášená naučeně plačtivým tónem známým z církevních pohřbů, působila na valnou část shromáždění nepříjemným dojmem. Panu biskupovi se podařilo něco, co jistě neměl v úmyslu: zkazit velký dojem, který měli smuteční hosté nad otevřeným hrobem dvou padlých hrdinů práce.
K životu.
Soumrak padl na dubový a bukový les, pod jehož listím bude tlít tělo Bati a jeho nešťastného pilota Broučka, jehož vzal Baťa s sebou do smrti. Tisíce lidí nastupuje zpáteční cestu setmělou silnicí. Prach se zdvíhá nad zástupy, nad nákladními auty, která sem v počtu dvanácti přivezla věnce a kytice, nad kapelami, sokolskými oddíly a delegacemi hasičů a jiného věrného Baťova opuštěného národa.
Jdu lesem a potom polní cestou ke Kudlovicům, odtud přes Paseky oklikou ke Zlínu. Do dálky hučí les ozvěnou tisícihlasého života, který se valí od šéfova hrobu dolů do města, do domovů, k vlakům, autobusům. Je už tma. Pod stromy u pusté lesní cesty svítí svatojanské mušky. Je tu smutno. Asi po půlhodinové chůzi se v údolí zjevují světla, světla Zlína. Ale teprve o kus dál ze zátočiny vyvstává jeviště továrních traktů, vysokých, mocných, zářících do nadcházející noci. Jeden vedle druhého tyčí se paláce ze železobetonu, oceli a skla, zítra, už za několik hodin se v nich rozjede práce starým tempem, kterému zdejší lidi naučil Baťa. Jaká pýcha, když se tak odtud Baťa díval na své dílo. A jak dobře, že do poslední vteřiny svého života – zdá se tak podle pitvy – nevěděl, že už nikdy, nikdy toto své dílo neuvidí.
Kolem rozestavěných konstrukcí nových traktů, kolem Baťovy cihelny k Baťovým obchodním palácům, vyjedeným do posledního sousta všemi těmi desetitisíci čtvrtečních hostů Zlína. Nad sebou, jako vidina velkoměsta budoucnosti, stojí paláce chlapeckých a dívčích internátů. V průčelí každého z nich přes sto oken, nejsou to okna, sklo vytváří jedinou stěnu, opírající se zářivě do tmy. Každý pokoj má svou skleněnou stěnu a v každém se děje totéž: chlapci, mladí Baťovi muži, kteří doprovodili svého pana šéfa v uniformách se světle modrými kabáty a bílými kalhotami i bílými střevíci, se svlékají a skotačí po návratu z pohřbu.
Hučí to mladým životem do noci, na kterou budou vzpomínat, až budou muži. Nad lesem, kde zůstal jejich šéf pod betonovou deskou, se blýská od daleké bouře.